Koncert MUSE vykoupený krví, potem a modřinami

Abych zde nebyla sama, domluvila jsem se krátce před začátkem akce přes  portál lide.cz se sympaticky vyhlížející fanynkou MUSE, pracující přes prázdniny v Anglii. Ozvali se i další tři čeští  fanoušci, kteří se sem chystali, s nimiž  jsme se ale bohužel mezi desetitisícovými davy minuli.

Už když jsem dorazila do Readingu, sama  vonící čistotou a s hlavou v oblacích,  zarazila mne stáda  omladiny ploužící se jako stíny po městě  v nevzhledně zablácených zelených holínkách, zašvihaných kalhotách a nevábně vyhlížejících pomačkaných tričkách. Spráskla jsem zoufale rukama: "Panebože, to je tam takové bláto, mám úplně nové drahé boty" a začala uvažovat o koupi holínek. Nakonec mě, ale jedna laskavá slečna ujistila, že na festivalové ploše bláta moc není, horší je to v kempu, kde většina účastníků koncertu už třetím dnem stanovala. Takže  jsem si holínky nekoupila, což byla první z řady osudových chyb. Bláto bylo, jak se později ukázalo, všude a hlavně na botách festivalových účastníků.

Poté jsme se s kolegyní prodraly co nejblíže k hlavní scéně, kde jsme poslušně čekaly osm až devět  hodin na svou vytouženou kapelu a prožívaly veškeré slasti a strasti závěrečného dne festivalového maratónu.

Festivaly v Anglii bývají pořádně divoké, mnohem divočejší než se nám krotkým, slovansky snivým Čechům, vychovaným stádní disciplínou zakořeněnou z dob prvomájových průvodů, může jenom snít. Jednak proto, že svým rozsahem a významem anglické monstrakce, které do svého lůna pojmou až 79 tisíc účastníků,  mnohonásobně přesahují české pidifestiválky a jednak proto, že mentalita anglické festivalové omladiny se od té české radikálně odlišuje. Na festivaly většina z nich nechodí kvůli svým oblíbeným skupinám, ale pouze proto, aby konečně mohli popustit uzdu svému libidu a nevybouřeným vášním, jež jim přísné anglické učitelky během striktně  koncipované školní výuky nepovolují  ventilovat.

A tak se mi naskytl přímo božský pohled na  mladičké  Angličánky, kteří se teprve nedávno naučili smrkat, a hned poté jim to v hlavičkách začalo šrotovat, čím se blýsknout před kamerami stanice BBC. Vynalézavé chlapci se zamýšleli nad tím, jak  dostat nad směstnané hlavy ostatních posluchačů nafukovací člun, do kterého by mohli usadit  své rozjařené kumpány. Dívky zas nadšeně pištěly, když je zabrala  kamera a překotně si strhávaly trička, aby mohli ukázat celému světu své obnažené vnady.

Modře odění členové mnohačlenné ochranky poučení z minulých let, kdy jim bylo vytýkáno, že příliš omezují posvátná práva anglické mládeže, si z toho všeho nic nedělali a s nonšalantním úsměvem na tváři  podávali davu živému jak roj včel sklenice s pitnou vodou. Když už začalo jít do tuhého, dav  začal bujaře dusat po nohách ostatních, vytvářet  hloučky, ve kterých několik vybraných jedinců extaticky skotačilo cosi vzdáleně připomínající tanec Svatého Víta, zatímco  ostatní stlačení na neúnosnou míru  ztráceli drahé fotaparáty, mobilní telefony, batohy a iluze o klidném, ničem nerušeném zážitku, vykoukl červeně oděný sekuriťák. Chvíli pozoroval s kamennou tváří dav a pak se zase stáhl bez jediného posunku do pozadí.

Z vystoupení Enter Shikari, abyste viděli, jak to v publiku vřelo a jaká byla úmrtnost publika, všichni ti lidi, co se vznáší kolem páté minuty nad hlavami to nevydrželi a museli se nechat vynést

Chudáky udupávané nezachránila ani kapela Enter Shikari, která mohla davu říct: "lidi, neblázněte, dusejte trošku organizovaně, berte ohled na druhé". Ale  takováto gesta jsou možná běžná u nás v Česku, zde v Anglii by se vystupující skupina veřejně ztrapnila a na žádném dalším festivalu by si tato post-hardcorová formace už asi neškrtla. Cenné bodíky naopak získal frontman kapely tím, že se škodolibě  radoval z neštěstí druhých a davové šílence  nabádal k tomu, ať šlapou druhým po nohou ještě razantněji, ať jim z nic udělají pořádnou máčku.
Máčku jsem z nohy měla brzo  i já.  Za oběť padla jednak má první bota, kterou mi pominutý dav sešlapal z nohy, a posléze i druhá bota, kterou se mi ještě podařilo na poslední chvíli zachytit. První bota už ale byla nadobro ztracená, protože dav se posouval neuvěřitelnou rychlostí a zcela nevypočitatelně do všech světových stran. A tak mi nezbývalo než prosit okoloskákající diváky, aby skákali umírněněji,  protože jsem byla bosá a noha mi začala pomalu ale jistě otékat. Někteří  byli dokonce tak taktní, že se vzdali hudebně tanečního zážitku a pokoušeli se mi pomoci.  Až mou botu někdo konečně nalezl a zvedl ji do výšky. Vrhla jsem se briskně za ní. Dotyčný jedinec si toho ale bohužel nevšiml, a vyhodil ji směrem k ochrance. Drala jsem se jako smyslů zbavená za svým zákonitým majetkem. Ostatní si mysleli, že si mi udělalo špatně a tak mne vynesli na svých bedrech ven. Zoufale jsem křičela na členy ochranky, jestli nenašli mou botu. Oni pak na mě zakřičeli,  že musím okamžitě opustit vyhrazený prostor, protože ruším vystoupení slavných mistrů, vyhodili mne bez boty s tím, že si mám zajít do oddělení ztrát a nálezů.

Takže jsem musela jít asi 2 kilometry bez boty kolem stánků s občerstvením, nakonec jsem si koupila předražené nevzhledné zelené gumáky a pár ponožek a běžela jsem zpátky hlavním vstupem do festivalové arény. „Čert vem drahou botu,“ řikala jsem si. Telefonicky jsme se spojili s kolegyní, i ona to nakonec vzdala a odešla pryč.

Brzy se nám poštěstilo dostat se zpátky k pódiu.  Davy se zklidnily, vše bylo v pohodě, jen jsem se strašně nudila. Kromě folk-punkového skladatele a zpěváka Franka Turnera, který měl svůj osobitý styl a vyhraněné hudební cítění  a renomovaných  Elbow, držitelů Mercury Prize, mě nic nezaujalo. Do uší jsem si pro jistotu strčila zátky, abych si zbytečně neničila sluch nadměrnými decibely. I přes ně bylo vše slyšet více než hlasitě.

Nastal okamžik s velkým O. Elbow dohráli. Kromě vytříbeného  hudebního vkusu se projevili i jako skvělí baviči, kteří dokázali nonšalantně rozprávět s publikem, uvést je do příjemného varu, strhnout je na svou stranu a přitom je držet v atmosféře klidu a příjemného usebrání.

S kolegyní se nám podařilo procpat ještě více dopředu, takže jsem byli již jen malinkatý kousíček od pódia. Moc si to přála, protože slavnou britskou skupinu opravdu ze srdce milovala. Dokonce se zařekla, že se raději nechá ušlapat davy, než by se nechala vynést. Já jsem to neviděla tak růžově. Nevěřila jsem nikomu komu bylo pod třicet.

I když při vystoupení ELBOW vedle mne stál nejkrotčejší dav umírněných beránků, vše se rázem  změnilo, když si za plátnem začali MUSE a spol. chystat aparaturu pro velkolepě koncipovanou hudebné show, speciálně sestavenou na počest desátého výročí vydání alba Origin of Symmetry. Dalo se tušit, že scéna bude po stránce vizuální propracovaná do posledního detailu a představení bude hýřit barvitými světelnými i zvukovými efekty. Dalo se čekat, že MUSE připraví jako vždy dokonalou audiovizuální podívanou. Dalo se čekat, že svou hypnotizujícím projevem strhnou davy.

Otázkou zůstávalo,  jakým směrem. Zda se  publikum při jejich vystoupení  příjemně rozvlní, bude koncentrované, naladěné na sémantický význam  textu, bude chápat jemné lyrické nuance a křehké filosofické podtexty,  jimž se vyznačují jejich skladby, nechá se podmanit magií hudby, užijí si kytarové grify, taneční i pohybové showmanství Matta Bellamyho, stanou se jedním tělem a jednou duší.  Ještě než slavnostně padla průsvitná opona, které dělila miláčky davu od natěšených fanoušků, podařilo se prodrat dopředu partičce mladých francouzských mladíčků a nonšalantních Francouzek spolu s  francouzským otcem a asi dvanáctiletou holčičkou. "To bude mazec" blesklo mi zlověstně hlavou, "až to kuřátko rozmačkají  hulvátští Angláni."

Má předzvěst se bohužel vyplnila doslova a do písmene. MUSE chystali scénu až příliš dlouho a lidi to přestalo bavit. A tak se z nudy začali tlačit. Nejdřív směrem dopředu, takže nás pár předních řad, které jsme byly beztak stlačené jako sardinky, stlačily na pětinu. Francouzi to už nemohli vydržet a tak začali panicky křičet "Merde, merde!". Angličani zase naopak „Oh God, oh, shit“. Jeden malý Francouzek se mě křečovitě držel za límec, aby neupadl. Přede mnou stála obrovská vazba a já se jenom modlila, aby neztratila stabilitu a nezalehla mě. Bandička rozverných Angličánků si usmyslela, že si zahraje na přetlačovanou, takže jsme byli neustále poháněni zleva doprava, zprava doleva, zepředu dozadu, a tak pořád dokola.

To by nebylo nic tak hrozného, pokud by lidé nezačali ztrácet stabilitu a propadat se na zem. To už se vůbec nedalo nic dělat, samozřejmě se všichni snažili propadajícím se zoufalcům co nejvíce pomáhat, vytahovat je za ruku, někdy ani to nepomohlo, těla se valila na těla a tak někteří své úsilí vzdali ještě před tím, než se Matt Bellamy  slavnostně ukázal před staženou oponou ve stříbrném sáčku, a opustili prostor. My jsme to vše statečně snášeli přes New Born, Bliss, Space Dementia. Lidé se nechávali vynášet jako na běžícím pásu, často i nám nad hlavami, tak jsem musela přiložit občas ruku k dílu a pot se mi doslova řinul z tváře. Situaci nepomáhaly ani reklamní balóny T-mobile, které nám pořád létaly nad hlavami a my jsme je museli v tom zmatku pořád odpinkávat pryč. Občas se navíc přenášení jedinci propadli dolů, protože je srazila další z tlakových vln. Kolegyně se záhy vzdala svého předsevzetí raději zemřít, nežli opustit vroucí dav, a rozhodla nechat vynést, protože v tom chaosu se nedalo vnímat naprosto nic, nejmíň ze všeho skvělou hudbu MUSE. Já jsem ji chtěla následovat, ale bylo to složitější, než jsem si představovala. Nedařilo prodrat dopředu a bohužel se mi nedařilo ani nikoho přemluvit, aby mě vynesl spolu s ostatními ven.

V okamžiku 5:25 zjevují na chvilku 2 čeští fanoušci, se kterými jsme se setkali pak na fotbale s Chrisem. Chlapec  v červené paruce a dívka v brýlích před ním.

Nakonec jsem se během deseti dlouhých minut všemi silami procpala vpřed a napřáhla ruku k členovi ochranky, ale co čert nechtěl, pořád jsme se nemohli chytit, až za dlouhou chvíli jsem se překulila přes zábranu a s úsměvem odmítla ošetření, kterému se bohužel nevyhnula druhá česká fanynka, jež nakonec skončila na ošetřovně.

Zbytek koncertu jsme pak sledovaly po velké oklice, kterou jme musely učinit kolem všech stánků, z bezpečného povzdálí. Bylo zde celkem dobře vidět na plátno i na scénu scénu, i dobře slyšet, hlavně zde byl čerstvý vzduch a nezfanatizované davy. Až teď jsem si všimla, že jsem celá od bláta, nejen mé holínky, ale i kalhoty. Ještě, že jsem měla pláštěnku, i ta měla utržený rukáv a skončila nakonec v odpadkovém koši. Pak jsem si ještě prohlédla svůj batůžek, jehož obsah byl pěkně slisovaný, Bebe dobré ráno bylo zcela našrot, karamelové sušenky svým tvarem připomínaly siluetu pražského Tančícího domu.

Cesta do Londýna, kde jsem byla ubytovaná, proběhla bez problémů, podařilo se mi jako jedné z posledních festivalových účastníků procpat do vlaku, zbylé davy musely čekat na další vlak ve 3 hodiny ráno. Slastně jsem se uvelebila na posteli v paddingtonské ubytovně a usnula jak dřevo, aby mě ráno probudil budíček s tklivě nasládlým hlasem Matta Bellamyho, zpívajícího svůj hit Uninteded, který měla nastavený ve svém mobilu jedna z mých spolunocležnic, která se stejně jako já vrátila v noci v zablácených holínkách z Readingu.

V hlavě se mi přehrál ještě jednou film včerejšího dne. Teprve později jsem zjistila, že jsem z toho všeho vyvázla až příliš dobře, na rozdíl od dívky, která musela být s rozbitou hlavou odvezena do nemocnice a na rozdíl od jedné šestnáctky, která byla nad ránem znásilněna partou mladíků ve svém stanu. To ale nebylo všechno. Čekala mě ještě jedna třešnička na dortu.

Více jak měsíc před začátkem koncertu jsme se s ostatními českými fanoušky domluvili, že druhý den po koncertu zajdeme na fotbal, pořádaný kytaristou Chrisem Wolsteholmem v Londýně. Tam jsme se nakonec všichni šťastně sešli a podělili jsme se spolu s ostatními dvěmi dívkami a jedním chlapcem o své zážitky z včerejšího dne. S děvčaty jsme na tom byli podobně. I jim se podařilo dostat až skoro k pódiu ale i ony musely být po krátké době vyneseny ven, jinak by omdlely. Do konce vydržel jen statný chlapec v červené paruce, které se dokonce našel na záznamu televize BBC mezi rozjitřeným davem. Obě dvě dívky byly navíc bohatší o zkušenost z loňského koncertu MUSE ve Wembley, který byl stejným ne-li ještě větším masakrem, jako festival v Readingu. Jedna z nich navíc měla pestré zážitky z bohaté  korespondence s Chrisem, kterého podle svých slov bombardovala dennodenně stovkami otázek, na které jí slavný kytarista občas jednoslovně odpovídal na svých stránkách. Záhy na to své odpovědi mazal, takže neměla bohužel v rukou žádný důkaz.

Samotný fotbálek byl spíše rekreační záležitostí, občas nás jímalo podezření nad tím, že se to celé odehrává pouze proto, aby kytarista mohl střílet góly a ostatní hráči mu pouze okatě podkuřují. Většina fotbalistů, z nichž bylo i pár dívek, kteří se dali dohromady na poslední chvíli, neměla příliš mnoho zkušeností a do hry šli asi jen proto, aby ulovili Chrisův autogram. Jednou se dokonce hráčům podařilo vystřelit míč mimo hrací dráhu a skončil v náručí jedné z mladičkých fanynek.

Až se nám zatajil dech a přemýšleli jsme tiše nad tím, co by se stalo, když by se rozhodla si míč ponechat a utéci s  cennou trofejí pryč. Autogram, na který jsme všichni netrpělivě čekali, jsme nakonec neobdrželi. Chris se nakonec rozhodl podepsat pouze ostatním hráčům. Abychom ale nebyli tak smutní a jako poděkování za naši účast, nám bylo umožněno, shromáždit se na fotbalové ploše a vyfotit si fotbalový tým dle libosti. Dívky z toho byly převelice nešťastné. Nakonec se ale zařekly, že si při některém z dalších Chrisových zápasů samy nasadí kopačky, přihlásí se do hry a kýžený podpis určitě urvou. Srdečně jim přeji, aby se jim to podařilo.

Petra Havelková
vystudovala divadelní dramaturgii a teorii autorské tvorby na Difa JAMU v Brně

Fotogaléria

Fotografie poskytla Petra Havelková:

Fotografie poskytla redakcia musefans.sk: